Staré rytiny a kresby nás informují také o způsobu, jakým v patnáctém století upevňovali řezbáři svůj blok na stolici. Ačkoliv nemůžeme považovat tyto dokumenty za úplně věrohodné, přece poslouží natolik, abychom si z nich vybrali správné poznatky. Tehdy měl řezbář pro pracovní stolici více vložek s různě hrubými dvojzubci. Užší a slabší zubec by nestačil udržovat větší špalek dřeva, na druhé straně silnější a úměrně delší zubec mohl soklovou partii menší sošky rozštěpit. Pravděpodobně prováděl řezbář v takové stolici na soše jen dokončovací práce, tedy vypracování detailů. I přes robustní konstrukci by asi nevydžela nápor při nejhrubším osekávání špalku. Také bylo nevhodné, že k soše, upnuté v ležaté pozici do stolice, nebyl přístup jinak než z boku. Řezbář ale takto neměl přehled, který potřeboval při zakládání tvarů postavy. Jakmile byly tvary stanoveny, mohl sochu upnout do stolice. Na nejhrubší opracování měl řezbář blok asi upevněný šikmo naležato pomocí svorek k silné dřevěné noze. Tento způsob zde pozorujeme na dřevorytu norimberského rytce z roku 1550.
Na něm vidíme též znázorněny řezbářské nástroje té doby, palici vzpomenutého tvaru, několik dlát, mezi nimi též lžičkovité, sekeru, úhelník a hoblík. Sekeru, se kterou už dnes sochař jistě nepracuje, tehdy mohli používat na hrubé osekávání špalku. Stopy po tomto jinak tesařském nástroji pozorujeme skutečně často na zadní straně soch.
Širočinou byl špalek asi zhruba srovnán, partie zezadu odštípaná a patrně si i někdy její pomocí pomáhali při vydlabávání dutiny vzadu. Řezbáři jižního Tyrolska, ve Val Gardeně a okolní oblasti, pracují ještě dnes sekerou, když zakládají sochy z čerstvého limbového špalku, a tak můžeme předpokládat tuto praxi také u starých řezbářů patnáctého až osmnáctého století.